Propast beznaděje

Tolik zloby se v Tobě skrývá,

ani láska jí nepřemůže

Tvá slova mě do srdce jako nůž bodají,

mé hořké slzy bolesti se nezastaví

 

Jako proud řeky po tvářích stékají,

jako vodopád z nich padají

Tvé vřelé objetí nepřichází,

pocit osamění se ve mně stále prohlubuje

 

V těchto temných chvílích hledám světlo naděje,

láska mou duši nakonec zahřeje

Svítání mi připomíná,

že po dešti vždy slunce vychází

 

Avšak v mém srdci jen stíny zanechává,

bez tepla, co by bolest mou duši rozehřála

V tichu se mé vzlyky ztrácí,

nade mnou se setmění chladem nahrnulo

 

V duši jen stín opuštění a zmaru zůstává,

v noci i poslední světlo naděje zhasíná

Do propasti beznaděje nahlížím,

kde stíny mého srdce se do věčnosti propadají