Slunce září nad Tvou hlavou

Někdo postrádal empatii,
Když začaroval zvířatům odcházet do světa jiného dříve,
Než my, lidi, odejdeme.
A tak brzo ráno,
Kdy slunce vycházelo,
Nový den přicházel,
Jsem držel jeho křehké, chlupaté tělo ve svých rukou,
Těžce se mu dýchalo,
Srdce mu pomalu bilo,
Snažil se mi líznout jazykem mé ruce,
Poukazoval na lásku vůči mne.
Ptal jsem se,
Zda-li toto řešení je správné,
Zda-li nemám odehnat doktory v pokoji,
Říci že jde o omyl,
Přeci moje malé stvoření nemůže umírat!
Ale jeho pohled...
Zasvítily se mu jeho kaštanové oči,
Jako kdysi dávno za mládí,
A jediné, 
Na co jsem smohl,
S hořkými slzy mu povědět,
Jak moc ho mám rád,
Jak moc jsem vděčný za něj,
Jak moc mi bude chybět,
A nechat doktory udělat to,
Aby se už on netrápil...
Odešel na svět jiný,
Ale má láska k němu ne.
Co bych dal za to,
Aby byl opět na mých náručích...