Ostrá čepel

Prsty kloužou po jizvách, jak po mapě tmy,

„Kdo ti to udělal?“ šepot, co zní jak biče rány.

Oči se zamlží, v dálkách ztrácejí,

vzpomínky bolavé, stíny se scházejí.

On líbá jizvy, zanechává dotek,

každá z nich skrývá příběh, v srdci je lásky nádech.

Kůže drsná jak plátno, osud na něm maluje,

on, tichý umělec, co nad ním uvažuje.

„Víš přece,“ říká, její hlas jak prasklé sklo,

sama si rány dávala, aby unikla na dno.

On se ale nevzdává, hledá v jejích očích

pravdu ukrytou jak poutník v temných nocích.

„Kdo ti do rukou dal tu ostrou čepel?

Kdo ti ukázal cestu, zasypávající popel?“

Zvedá hlavu, jak malíř s vděčným pohledem,

hledá detaily, co skryté jsou ve světle mátnem.

Ona mlčí, ticho je hluboké jak noc,

co v sobě nese bolest, strach a bezmoc.

Rty sevřené jako klíč, co zamyká kletbu,

bojí se odhalit, co v srdci má za hradbu.

Ale v jeho dotyku cítí, jak se slunce blíží,

jak teplo taje mráz, co v duši se skrývá.

I když slova zůstávají nevyslovená,

oba ví, že boj s temnotou teprve začíná.