Zpověď 2

Tak jako slepý, co poprvé by viděl, 

objevil jsem tě, a svět mi záviděl. 

Že lásku můžeš fyzicky cítit, 

jsem nikdy nevěřil, 

až po setkání s tebou 

jsem v bolest srdce uvěřil. 

Bez rozmyslu 

zapomněl na sebe, 

v každém koutku mysli 

měl jenom tebe. 

 

Můj hnací motor, 

můj cíl, 

to bylas jen ty. 

Ztratil jsem sám sebe, 

všechny mé pocity. 

A nebylo to špatné, 

to vůbec ne, 

každá dávka tebe, 

já letěl do nebe. 

 

Zpětně už vidím, 

byl jsem jak feťák, 

co bez dávky své 

v hlavě má smeťák. 

Ale nemůžu tě vinit, 

i když bych chtěl, 

nic jsi mi netajila, 

já pravdu vidět směl. 

Ale raději než bez dávky být, 

to chtěl jsem žít v iluzi, 

že chrám, co jsme stavěli, 

nikdy nic nezboří. 

 

Tak rychlé mi to připadalo, 

jak domeček z karet všechno popadalo. 

Bránil jsem se, 

z očí déšť pršel, 

pustit jsem tě nechtěl, 

zoufalstvím sršel, 

a každý můj pokus tebe obletěl. 

 

Teď kde je ti konec? 

Proč nedáš mi vědět? 

Aha, neptal jsem se, 

no co, snad lepší nevědět.