Jako rozpůlený strom.

Jsem jak rozpůlený strom.

 

Bleskem či něčí krutou rukou.

Větvoví skleslé,

vrány co do kůry staré tlukou

a míza vyschlá drolí rozpraskaný kmen.

 

Ránem i nocí tichou vítr hučí

a koruna jen vydává žalostný pak sten.

Hlína je náruč k pohřbívání.

Zimní pak nálada

mé listy zvadlé 

ku spánku ukládá.

 

Vítr jen skučí stále silně

já však sám jak voják v poli

stojím snad i trochu neomylně

s kmenem tu ve dví.

 

Pravá i levá strana

jak plocha staré mince,

má duše stromu zcela upatlaná

si z lehka vzpomíná na staromilce

co chodívali do stínů větví.

 

Smích i pláč,

z nich zbylo věru celkem málo.

Však vám se asi

možná zdálo

že kmen můj silný dosti je.

 

Já vím,

že podzim dává těžké chvíle těmto stromům.

Stojím a čekám na mnoho těžkých ran.

Má koruna,

jen domov starých vran.

 

Já sám tu stojím jak voják v poli běžných dní.

Večerem, nocí,

a když se k ránu rozední

tak cítím se jak rozpůlený strom.

 

A s vranami v koruně si listy tiše ukládám

do hlíny věčné, do hlíny černé.

Do náruče Země k pohřbívání všedních dní.

 

Já stojím tu však dál jak rozpůlený strom...