kAreNiNA

Tam, kde slunce zapadlo, zima nastala,
láska podobu nenávisti dostala.
Tam stála ona, Karenina.

Z lásky zůstala jen pouhá vzpomínka,
a od smrti ji dělila pouhá vteřina.
Nač se trápit,
čas už nelze vrátit.
Sedíc sama, bez syna a muže, pro nějž by se života vzdala.

Není to její vina, že ji láska přemohla,
a nevěra podobu Kareniny dostala.
Ó, Anno.

Když na okraji kolejí stála,
tak krásná, přesto sama.
Její skleněné oči odrážely zář noci,
uvnitř však duši bolest stínila.

Její šaty vlály a ona letěla,
nebesky, avšak pád to byl bolestný.

Její tělo ležíc na trati,
teď již osvobozeno od pocitů smutku a marnosti.
Červená barvíc její tělo.
Karenino!