Beton

Sedím ve vlaku a mám jen svou hruď,
která se mění v zlámanou pruť.
Vše je tak chladné a vyprahlé snem,
který mi kdysi tolik hrál dnem.

Teď však jen mlha mne kymácí vlnou.
Vše je tak vzdálené, větry v zrak plynou.
Mé vlasy bez vzdoru mlátí mou tvář
a smysly mé do sebe zouváš.

Průzračná, nebeská, zářící mláď.
Mne stále v myšlenkách jenom dál mlať!
Zmařen byl můj čas, teď již jen jizvy
hluboko v betonu v mém mozku jizby.

Šerosvit prosvítá okem do domu.
Nucen se koukat, beton zdi lámu.
Ten postaven byl bývalým sluhou,
z naděje věčnosti přespříliš tuhou.

Za krbem v rohu teď kompostuje.
V původním postoji mi salutuje.
Já ho znám, strávil mi dětství.
Teď je zde mrtev a vzpomínku rodí.