Zatím jen konec

Opět se vracím k osamocenému,
starému básníku,
v křesle s dýmkou a skleničkou vína,
opět jednou vzpomíná…

V nemocničním pokoji,
na stěně kříž,
prý aby pomohl,
na stolku kelímek,
jen pár tabletek léků,
prý aby pomohly,
na monitoru jen rovná čára,
na tvé tváři ten sladký úsměv,
jak tenkrát, když jsem tě miloval,
sestřička, v krátké suknu, jen lituje,
prý měla´s šanci…

Tichým sálem line se píseň,
prý tvá oblíbená,
smuteční páska na rukou,
černá to barva,
stejně jako tvá rakev,
prý je pohodlná,
u stolku mluvčí,
pěje chválu na tvůj život,
z tváře na zem ztékají slzy,
prý, prý pro tebe…

Prý jsi je všechny znala,
prý i milovala,
a co jsem pak byl já?

Sklenička se o stěnu rozletěla,
na tisíc střepů,
v každém tvůj obraz…

To byl konec…a jakže to vše začalo?