Příběh

Hele Pavle, nápad mám.

Co takhle to vzít hopem?

Dát si životní speedrun?

Celý život jedním krokem?

Co takhle rozjebat si,

úplně celej život?

Nestíhát si uvědomit.

Celou dobu mimo.

To je nápad panečku.

Tak kde teda začnem?

Odsuneme radost, pustíme tam vztek.

Začneme už od školky, největší rozsudek.

Nejeví zájem o vrstevníky, kdo by to řekl.

A jak začal, tak to držel.

Prišla škola, žádná změna.

Až pak změna bydliště.

Z milovaného předměstí,

vítá mě jen sídliště.

Tak to vezmem odznova, na nové škole.

Stereotyp chování, soukromá řehole.

Vláčel to roky, pak další stěhování.

Další špatný kroky.

Dotáhl to do dvanácti, kdy už ho to zlomilo.

Jeho první deprese, pocit, jak kdyby všechno padalo.

Poprvý se našel, pod nějakým barem.

Naposledy domácím, pak už rituálem.

Roky šly dál, takhle zpětně klusem.

Tehdy ale nekonečný, velkolepý průser.

A zase tradičně, vypadnout z města.

Přestěhovat na vesnici, asi nová cesta.

Tentokrát však dobrovolně, ba dokonce s láskou.

Ptáčkovi se zpívalo, měl nožku zlomenou.

Takže asi typicky, samozřejmě jak jinak.

Takhle od zakládky, nemusím si zvykat.