.

Tam, kde mlhou kouř stoupá,
za kostelem kde les začíná,
u svých veršů dívka sedí,
stírá inkoust, plný hořkostí.

Vítr listy básní rozhání,
po háji rýmy jen tak honí.
Keře jej čtou a nemyslí,
že slova můžou úpět bolestí.

Posluchači jsou jen srnky a zajíci,
poslouchají jsou snad blázni a snílci?
Pro své básně pořádám lesní recitál,
jen vítr, si slova k srdci vzal.

Hledám v rýmech odpovědi,
na svět, co mi nerozumí.
Nový rým mi v mysli dřímá,
dnes to bude báseň smutná.