Mami, tati

Má ruka tužkou jen tak čárá,

nedbale linky na papír dává.

Náhle tužka ke mně šeptá:

„Můžeš si za to sama."

 

Zastavím tah a pozor dám,

do světa kreseb náhle padám.

Mezi čáry, mezi tahy,

kde stírají se prahy.

 

Slunce – rozcuchané klubíčko,

komíny k nebi míří našikmo,

okna různá, dveře křivé,

vše je krásné, dětské, jiné.

 

Tráva – zelená změť tahů,

stromy lízátka, vlnky ptáků.

Květiny větší než svět kolem,

kočička z čar za křivím plotem.

 

„Kde to jsem?" ptám se králíčka,

co připomíná s ušima sněhuláčka. 

„V říši ztracených dětských obrázků,"

odpovídá na mou všetečnou otázku.

 

Pak spatřím ji – svou vlastní kresbu,

z tenkých čar nakreslenou postavu,

vlasy drátěné, jak balón hlavu,

sebe, náš dům a starou zahradu.

 

Máma s tátou tam nakreslení stojí,

úsměvy širší než jejich tváře mají.

Za ruce se drží, oba mi mávají,

jejich oči mě hned poznávají.

 

Volám křičím jejich jména,

můj hlas se ztrácí do prázdna.

Postavy se vlní, barva splývá,

náhle se papír hlasitě trhá.

 

Musím pryč, svět kolem se bortí,

vidim cíp papíru, jak se celý kroutí,

nadechnu se – zavřu oči,

nohy se skrčí a pak skočí.

 

Když po chvíli zas otevřu oči,

ruka tužku pevně svírá v dlani.

Na papíru pouze mami, tati,

a v rohu listu cíp chybí.