Kdo jsem ?

Já jsem já, kdo jsem já?
Od dětství slyším řeči typu:
„Buď víc usměvavá.“
A já jen našila úsměv.
Pak jsem se moc smála.
Prý mám dospět, být vážná.
A tak jsem odhodila veselost
a oblékla kabát vážnosti.

***

Teď jsem byla dostatečně vážná,
ale ne dostatečně dospělá.
A tak jsem odhodila fialové vlasy za blond.
Ale pak jsem měla málo kamarádů.
Prý člověk musí mít kamarády.
A tak jsem se začala na sílu bavit.

***

Ale pak jsem byla moc naivní.
Prý mám mít pár pravých přátel.
Pak jsem byla moc chytrá.
Prý šprty nemá nikdo rád.
A já chtěla jen někoho,
kdo mě bude mít rád.

***

A začala jsem dělat, že nejsem chytrá.
To bylo pro ostatní přijatelné.
Pak jsem byla moc hlasitá.
Prý hlasité lidi nemá nikdo rád.
Tak jsem se stáhla do sebe.
Ale pak jsem byla moc podivná.
Prý podivínky nemá nikdo rád.

***

Nakonec jsem měla být:
Chytrá, ale ne přemoudrá.
Tichá, ale ne podivínská.
Přátelská, ale nebýt naivní.
Usmívat se, ale ne moc.
Vážná, ale nemračit se.
Dospělá, ale přiměřeně.

***

A já jsem se chtěla jen někomu
zalíbit, zavděčit se...
Mít někoho, kdo mě bude mít rád.

***

A já jen koukám do zrcadla,
v mých modrých očích
vidím tam jen malou...
Ublíženou holčičku,
co se ztratila
ve světě dospělých.