Od smrti ke zrození

Tma na mě padá níž a níž,
v hlavě mi zní dávný smích.
Čas krájí naše dny na prázdné fráze,
a já se ztrácím čím dál víc snáze.

Vzpomínky na rtech už jen studí,
jako nůž zabodnutý v hrudi.
Tvář v mlze bledne, jak černý stín,
můj dech slábne, v krvi proudí blín.

Tváří v tvář čekám na ten okamžik,
a chystám si svůj poslední dík.
Oči se pod tíhou světa lehce zavírají,
do dalších světů brány snění otevírají.

A pak už nic — jen klid a chlad,
co v sobě zvláštní ticho má.
A v dálce hlas — snad nový den…
snad nový dech… snad nový já.