Plátek leknínu

Po hříchu tam ve stínu

rouhá se plátek leknínu.

Nadarmo své bere bytí,

čeká, až vánek za něj chytí.

 

Hladinkou se vlnky plíží,

po proudu se k sobě blíží.

Oblázky tam v úleku

u dna v nejtvrdším tom obleku.

 

Něco v odrazech se mihotá,

v trávě šat, milenců nahota.

Oba souzní spolu dechy,

na skalce taji šustí mechy.

 

Hle, se sekyrkou děvče v dlani

vidí pravdu bez přiznání.

Kolem prázdno, však plno všeho,

v mysli ji a v slzách jeho.

 

S odvahou a hrůzou v očích

máchne, zrakem pootočí.

Pozdě na ptačí symfonie,

oni mrtví, ona žije.

 

Láska mizí s drzým vánkem,

zvedá se přec vlas nad spánkem.

Krev líbá se s tupou čepelí,

na něhu hraje si jen blázen smělý.

 

Dlaně magicky spojí se,

sám odraz v sobě topí se.

Pláč jizví šero v dálce

a hvězdy po něm krátce.

 

Člověk ani Bůh, noc ani den,

jen leknín opravdu je nevinen,

naposled přivoní k němu dechem,

usne hříchem a zaroste mechem.