Když ticho křičí

Když ticho křičí

V čas večerní, kdy ticho dýchá,

hvězdy planou, ale svět ztrácí zář,

srdce bije, ale už teď vím,

že ráno k nám nikdy nepřijde zpátky.

 

Štíp – a světlo náhle zhasne,

v dlaních střepy dávných snů,

všechno, co jsem kdysi měl,

se ztrácí v temnotách dnů.

 

Láska vedle, slzy v očích,

slova trnou, dech se ztrácí,

otec mi píše zprávu chladnou:

„Synu, čas se krátí, stín se vkrádá.“

 

„Nemoc ho tíží, roky se krátí,“

slova padají, jak kámen v srdci,

roky se ztrácejí v jeho tváři,

a každý nádech bolí víc a víc.

 

Tíha těch slov se valí,

jak temný mrak, co zahaluje den,

„Možná deset let, možná dva,“

ale už rok je s tím, a stále se topí v tmě.

 

Snad je to sen? Nebo to je pravda?

Nebe, co dřív chválilo, teď ztrácí svůj jas,

ticho mě pálí, zrazuje mě,

dluhy vkrádají se do mého klidu.

 

Znamení? Moje cesta končí?

Tolik chyb, prázdné noci,

ale nejvíc bolí to, co zůstává,

co v mé náruči nikdy nedýchá.

 

Molly, dítě nenarozené,

hvězda, co padla do nekonečné tmy,

tvé srdce bylo jen záblesk,

a přesto v mém stále zní tvé jméno.

 

Křičím: „Halo! Slyší někdo?“

Jen ozvěna vrací těžké břemeno,

nejsem sám, ale jsem ztracený,

bolest ve mně stále hoří.

 

Dýka v hrudi, oheň v hlavě,

pekelné sny, co neuhasí,

pláč je marný, slunce nezasvítí,

jen tvoje ruka, jediná, dává klid.

 

Ztrácím se v mlze, ztrácím čas,

co bylo, to bylo, co bude, kdo ví?

Padáme, ale stále žijeme,

ruku v ruce, jak ledoborci,

zima, noc nás nezlomí.

 

Mé myšlenky se lámají, v pasti,

ale tvůj hlas mě stále vrací zpět,

stín táhne, brzda se láme,

ale spolu, všechno zvládneme!

 

- 3.4.2025 Marek Kouřimský