Ticho v duši

Sedím sám, a noc mě zase svírá,
v hlavě tvůj smích, co už mi nepatří.
Myslel jsem, že čas tu bolest smývá,
ale ve mně dál tvůj obraz nevybledl, nevyčich.

Pamatuješ ten den, kdy jsme jen mlčeli,
a přitom řekli všechno beze slov?
Teď mluvím sám se stíny v posteli
a ptám se, proč už není z nás dvou „my“ – jen „ona“ a „on“.

Nemám ti za zlé, že jsi šla za tím, co tě volalo,
že jsi chtěla víc, než jsem ti dokázal dát.
Jen někdy bolí, že vše, co mezi námi zůstalo,
je ticho v duši, co se pořád učí přestat milovat.

Někdy si říkám – možná jednou, někde,
až život přejde hory, doly, dny,
že potkáme se znovu – čistě, bez včerejška,
a ty mi řekneš: „Že mým mužem jsi měl být právě ty“

A jestli ne? Tak přeju ti klid,
ať někdo tě drží, když začneš se bát.
Já budu dál jen tiše žít,
s tím, že tě v sobě budu navždy znát.