Přemýšlím

Přemýšlím, zdali má smysl klást neustále ty samá slova, když tu není žádná moudrá sova.

Svoje pocity uzavírám do sebe a nemůžu mé oči odtrhnout od černého nebe.

Hvězdy tam svým světlem září v nekonečné a hluboké dáli.

Nevidím nic, jen světla, která prostupují v má muka.

Přemýšlím, proč můj zrak se k nebi upíná, když stejně na otázku svou odpovědi se nikdy nedočká?

Náhle, osvětluje moje tělo měsíční záře!

Prostupuje celým mým tělem a dále splývá se zraky šelem.

Šelem, těch ukrytých v černých zákoutích.

Zákoutích oblohy, která nabízí neskutečné možnosti.

Jedna z nich ke mně přistupuje a na cáry mé tělo rozřízne!

Bolest ani necítím, jen směrem k světlům se blížím.

Síla světel mě k sobě vtahuje a na obloze mi místo určuje.

V tom se setkávám s Tebou a všechny starosti zůstavají s roztrhanou postavou.

Vedle Tebe nyní klid svůj nacházím.