Pantheon

Ty ukrutné paprsky slunce mne ničí! Chci temnotu, zatuchlou vůni antických chrámů se vzduchem těžším olova. Chci ležet na zádech na studené mramorové dlažbě a dívat se do kopule Pantheonu s dírou do šedého nebe, skrze kterou déšť na mé tělo se bude snášet jako slzy padlých andělů.
Chrám, v němž mnoha tisícileté duše bohů přebývají, a má duše ve stínu jejich léčit se bude ze sžíravého žáru světel prašivého pozemského světa. A až křídla mi dají ti rodní Olympané, s nimi do jejich vlasti poletím. Však jen noční oblohou, kdy smrtelné paprsky mne zranit nemohou. Poletíme přes překrásné krajiny, kde slunce nikdy nevychází. Jen krásné hvězdy jako dalekohledy, kterými lze nahlédnout do věčnosti, nás slabě ozáří.
Tak se svým metafyzickým tělem-netělem spočinu v transcendentálních slastech, jež tlejí na místech, kde lidská noha nevkročila.
… Stále na mne prší ty slzy, mramor chladí záda a samota a ticho prostupuje mou duší a chrámem. Žádný člověk, jen mlčící sochy ke mně promlouvají svými pohledy. Jak Vergiliovy verše zní kapky deště narážející o hladkou mramorovou podlahu. Otvor vysoko nade mnou – oko do očí bohů zírá na mne, já na něj, jeden jsme. Počátek mé spásy skončil. Jsem spasen – sám sebou.