Věčné nečasy

Má duše mezi dvěma kameny
drcena je jak zrnko mouky,
můj rozum strastí znavený
chce viděti jen širé louky.

Chce tam, kde není závisti a zloby,
do luk, kde tráva srdce utěšuje,
kde je klid, kde nemusím nic, do žádné doby,
tam čas stále stojí a sen přítelem mu je.

V sladkých krajích Nikoho, kde lesy
obklopují palouky, nad nimiž se tyčí hory
s bílými vrchy a průzračnými plesy,
v místech, kde nikdy nebyly lidské mory.

Snad jen tam ta duše má spěje,
tam se bude léčiti ze světa špíny,
tam všechen odpad vichr odvěje
a do prázdna rozplynou se jejich stíny.

Čistým okem uvidím tam zemi,
tak jak žádní tady viděti nemohou
a věčné nečasy zůstanu tam s těmi,
co se nehrbí a stojí pevně na nohou.