spolu / každý zvlášť

sedíc v kvetoucí náruči třešně-staré nejspíš desítky let-jsem si po sté uvědomila,jak jsme stejní.jaro-vytahující nám ze zad poslední promrzlé střepy zimy-všechno probouzí...jen my spíme...
ne,takhle křehce se nezačínají psát milostná vyznání-žádná nejsou...
jsme jednou duší rozervanou na tisíce drobných částí roztroušených spolu s deštěm po světě zmítaje se v bolestné křeči porozumění-vím to už dlouho.
nikdy jsem nevěřila,že každý má svou druhou polovinu, jež je s ním spojena neochvějným poutem vzájemné přitažlivosti...
život je jen hmotný kus samotného bytí...
jsme daleko-dobrá,někdy také příliš blízko na zachování kouzla nedopovězené věty visící ve vzduchu na letmé pavučině něhy..
přirovnávat nás k mrtvým šedým ptákům by bylo příliš ohrané klišé...ale jak jinak vyjádřit tu trpkou chuť strachu,když jsme sami..??..
zas a znova mě bere za zápěstí ta nálada měřící mi tep-ten neúprosný stav,kdy chci křičet i šeptat...vše najednou...-obvykle jen mlčím...
vím,že tam sedáváš opřený o chladnou kůži větví a plachá zeleně zbarvená vyrovnanost listů ořechu se postupně mění v tvou vlastní.
sladké jarní slunce,živá vůně rostlin a zraňující bolest stromů uklidňuje...nás oba...v jiném čase...na jiném místě...je v nás otevřený smutek toho druhého...nyní už bez naivních představ...
jaro mi sebralo ze rtů slova...
zbyla jen poslední věta : věřím v nás