Vyznání

Miláčku, už jsem ti zase o kus blíže.
Jsem s tebou – tam, kde v řadě stojí kříže.
Ležím tam s kytkami, které jsi mi věnoval,
vzpomínám na dobu, kdy jsi mě miloval,
kdy jsi můj život učinil tak neuvěřitelně zlým...
a se štěstím v duši u tebe teď tiše a klidně spím.
Hlasy těch květin zřetelně slyším vzápětí.
Povídají, že mám naději zbavit se toho prokletí,
které mě pronásleduje od trpkého začátku
až dosud... Teď už je všechno v pořádku.
Miluji tě a umírám pro tvoje city,
i pro ten svůj – zbabělý a skrytý.
Tohle je moje vyznání... pozdě, ale přece.
Jsou to ty květiny, plovoucí v uplakané řece,
kvetoucí znovu vedle nás obou,
ty, které mě provázely nejtěžší dobou,
kdy jsi mě políbil a beze slov opustil navždy.
Tak jak by to udělal před tebou každý.
Ale ty jsi byl jiný - měl jsi velký soucit a mě jsi měl rád.
Chtěla jsem od tvých kytek vědět, proč se to muselo stát,
proč jsi mě tu nechal o samotě a smutnění,
proč sis myslel, že už se mezi námi nic nezmění.
A odpověď mi jejich ostré trny daly,
když se mi hluboko do zaslzených dlaní zařezaly.
Slzy i krev se pokojně spojily v jednom potůčku,
a já vyšla k tobě svobodná, krůček po krůčku.
Lituji, že ti to líčím tak krutě,
ale jsem tady s tebou a miluju tě.