Ta na konci

Ač bez nohou, kráčím tímto světem,
ač bez trupu, na zádech vleču poznání:
cesta, již před sebou metem,
v cíli vždy jen smrtí zavání.

Mezi začátkem a koncem jest snažení,
tak bláhové snažení slepých a hluchých,
jež svou špinavostí jsou znaveni
a vždy jen kolem trusu létají jako mouchy.

Zaneprázdněni tím nevidí úsměv Té v cíli,
proto tak nízce žijí, místo stoupání nahoru,
nevidí, že mají jen malou chvíli,
aby nedělali ostudu svému praporu.

Já, ač také bez očí, prohlédl jsem bytí;
ač bez rukou, ukazuji pravý směr.
Však ti nevidomí stále do propasti se řítí,
už nemá cenu mluvit, raději bych oněměl.

Tak sám, samotinký Té na konci jdu vstříc
a ti slepí a hluší, ať si trpí na místě.
Již nezbývá mnoho vzduchu, to Ďábel do mých plic
šeptá, ať zůstanu a ke stádu přisaji se jako klíště.