Čekám

Sedím na zemi u dveří, čekám, s hlavou na kolenou,
sám v místnosti bez světel. Na smrt mnou zvolenou
čekám. Ale stále vysvobodit mne nepřichází.
Představa, že nepřijde v zádech děsivě mrazí.

Mučivé tikání hodin, jež na zdi do ticha bijí,
je jakoby bily mě samého, však všechno mě míjí,
i ruce smrti, jejichž něžný dotyk
znamená Nirvánu. A zvuky motyk

stále tak daleko ode mne. Stále na ně čekám,
ale za těmi dveřmi – nikdo není tam.
Už i kouř mne opouští a uniká škvírami
a mí známí jsou mi neznámí.

A venku ti závistiví pokrytci a ješitní lháři
žvaní o životě, morálce a svobodě. Jsou to komáři,
neužitečný hmyz, co se po zemi plazí
a to, co bylo mi v tomto žaláři vším kazí.

Vraždí mou duši, mé Já zabíjí,
snad přijde už za chvíli
vysvobodit mne v černém svetru
a přivede mne ze tmy ke světlu.