Sama

V zákoutí ulice klečí tiše,
osudem sražená na kolena,
dotváří zátiší plné tmy,
dívka životem unavená.

Ta kupka rozházených střepů
dala přednost svému světu,
kolem slyšíc jeden zvuk-
orchestr plný kastanětů.

Srdce jí pláče o pomoc,
po lítosti marně volá,
ale nic. Naposledy
plamínek v duši zaplápolal.

Nevěří ani v sebe sama,
cití se jak špejle zlámaná,
kdo slepí ji opět v krásu,
vytrhne ze spáru nečasů?
Dívku prázdnou jako míč,
chtíc být ze světa pryč.