Dryády po letech...

V korunách stromů Dryády pláčí,
schouleny, ve větvích schovány,
z oblohy blesky, jako dech dračí,
bijí do srdcí, jež kovány
z žalu, z žalu nad světem jsou.

V bouři a noci temné, Dryády,
dnes osamělé, čisté víly,
jen krásnou prázdnotu tmy za zády
mají a daleko den bílý,
plný světla, jež nesnesou.

Jejich údělem smutek jest viděti
a do vínku osud jim vložil,
že žal zůstane, ptáci odletí,
byť orel dlouho na nebi kroužil,
hlídal oblaka s noblesou.

Teď samotny jsou srdce docela,
bez živých i mrtvých spojenců;
tvář, dříve bledá, nyní zruměla,
těm, kdo pletou slzy do věnců;
však ten žal si Dryády odnesou.