Nekonečná procházka...

Přecházím přes most kamenný
Můj život zdá se mi bezcenný
Jdu a Měsíc mi svítí na cestu
Nic už nemám přišel jsem i o svou nevěstu
Smrt si ji do svého království odvedla
Ale po mně ani nevzdechla
Nechala mě tu, bez ní, mé jediné lásky
Hledám odpovědi na otázky
Proč jsem musel přijít o své štěstí jediné?
Už nikdy neuzřím ty její oči mechově zelené
Už ji nikdy nespatřím
Nitky Osudu nepřelstím
Moc se mi po ní stýská
Byla mi tak blízká..
Bez ní mi zčernal celý svět
Už dál nevydržím takhle trpět..
Nevnímám čas, letí mimo mě
Nic mi nebrání v mé samotě
Ale já nestojím o její smutnou společnost
Ne, vždyť jsem už poznal lásku a radost
Ale byly mi vzaty, důvod neznám
Vím, že nic takového už nikdy nepoznám
Ani vlastně nechci
Ona jediná zůstane navždy v mém srdci
Nejspíš je to zbabělé, to přiznávám
Svou chybu také uznávám
Ale na přemýšlení mám času dost
Budu sám světem bloudit celou věčnost
Jsem k tomu odsouzen
Pouze žalem, smutkem a bolestí budu provázen
Krutý Osud mě potkal a nikomu to nemohu vyprávět
Mé písně uslyší jen lesní stromy pět..
Písně plné smutku a nářku
Písně o tom, jak jsem ztratil lásku
Lásku, která pro mě byla vším
A o tom, že ve šťastné konce už nevěřím…