Dědečkovi

Jednou se narodil chlapec,
on zdravý a silný byl
a do roka dostal bratra
a od té doby jeho krví žil.

Oni bratři byli k pohledání
a kdo Vám o nich povypráví?
A kdo si na ně vzpomene,
až moje generace i já
zemřeme?

Větší lásku svět nepoznal,
lásku bratrů, co Bůh jim dal,
to největší byl dar, co ten i on měl,
však osud tomu jinak chtěl.

Taková láska to byla,
že jen láska k ženě je rozdělila.
A každý žil v jiný kraj,
dar lásky, to největší je taj.

On nikdy nebyl chorý
a nepřenes´ by přes srdce;
(nenáviděl doktory);
že by oni
měli běhat kolem jeho postele.

Ale smrt, ta jde zpříma,
a přesto vráží dýku do zad,
pak krev z tebe ždímá,
potom otočí se vzad
a jde dál. . .
A je jedno jak silný jsi,
na konec po tobě sotva zaštěkají psi.

V bratrovi jeho odkaz žil dál,
ale ne tak dlouho, jak by si leckdo přál,
smutný cit totiž v sobě měl
a víc už tolik nechtěl
žít dál.

Jednou se narodil chlapec,
on zdravý a silný byl,
bohužel ve věku let šedesáti sedmi
ho život opustil.

Chtěl bych ještě jednou,
jednou, jedinkrát
vzít ho za ruku a říci mu,
jak mám ho rád
a on by řekl: „Jiříku,
... já vím!“
... a tak mokrý polštář obracím.