Tam, kde jsou stromy na pokraji pádu

Sedíš sama v pokoji
stejně přirozeném jako je tvá krása...

Téměř je nevnímáš;
jsou tu od nepaměti...

Jejich stíny tančí po stěnách
a proměňují se do laskavých grimas

volají, táhnou...pokoušejí...

Vyrušují tě z prostředí známého
a přese všechnu snahu
(odpor...)
je doopravdy nezapřeš...

Musíš odejít tam,
kde stromy jsou na pokraji pádu
(úděl?)

Jsi jejich součástí...
a nikdy tě nenechají být...

Rozpřáhneš ruce
(jednou...)
a bude tebou procházet, protékat bolest
jako horská říčka pramenící v hlubině

(ne)klidu...

Budeš toužit utnout dlouhou agónii
(žal a zlost...),
kterou si v sobě držela...drtila
a ti druzí i kdyby chtěli nebudou naslouchat

Pouze oni...

stromy na pokraji pádu...

Budeš chtít skočit, ale pohled na ně
ti to stejně nedovolí....

Nikdy a navždy na pokraji pádu

zůstaneš sama sobě pro pláč...