Mrtvá nevěsta

Tančila po louce v měsíčním svitu,
vítr jí rozevlál svatební šat.
Tančila lehounce, snad snila v oblacích,
nocí se rozléhal tichý, však šťastný smích.
„Pospěš si, můj milý, vždyť mě máš rád.“

Kroky již ustaly, měsíc mrak skryl,
vítr se zastavil, poslouchal jen.
Pak zazněl výkřik, ten prolomil lesní klid,
starý dub navždy měl tajemství v sobě mít,
kde tělo té krásky přijala zem.

Temnota, hniloba, zlomené srdce,
slzy, co mrtvá by neměla znát.
A náhle drsný hlas, vítá ji mrtvol dav,
„Nováček!“ „Nechmuř se, na co být živ a zdráv?“
„Hej, děvče, pojďme si zatancovat.“

Čekala pod zemí, měsíce, roky,
chovala v sobě tu bláhovou naději.
„I když mě opustil, však nebyl jediný,
na světě musí být jeden muž bez viny,
on si mě odvede, když zbylí nechtějí.“

Čekala, doufala v prstýnek ze zlata,
nechtěla chápat, že navždy má spát.
Když ji pak na ruce zastudil chladný kov,
dolehly k ní verše přísahy, lásky slov,
vstala a šeptala „On mě má rád.“

Tančila po lese v měsíčním svitu,
který jí ozářil zmodralou tvář.
Krásná je stále, však sama už zůstane,
„Láska že příjde? Ne, to se nestane.“
Jeden byl vrah a ten druhý? Jen lhář.