Hluboká propast

Jak to vlastně začalo?
A jak to vlastně skončilo?
Tvé oči hluboké jako jáma jsou,
mé kroky jdou tiše za tebou.
Vždy když se otočíš já klopím zrak,
ty jen o krok pokročíš a já přestávám mít strach.
Když jsem se tě jednou dotkla,
za ruku tě chytit mohla,
ty jsi ale nevěděl že schválně to bylo,
všechno jsi jen přehleděl,
nic to pro tebe neznamenalo.
Chci ti říci jednu věc,
bez tebe žíti je souzení přec!
Lásko,zlato,srdce moje,
kéž bych mohla býti tvoje.
Tvoje milá holčička,
posílám ti psaníčka.
Psaníčka plné lásky tak,
jak je posílal princ Zlatovlásky.
Já sice zlaté vlasy nemám,
mám však jiné věci.
Nikomu tě nedám,
já miluji tě přeci!
Miluji tě z celého srdíčka,
kéž bych mohla býti tvoje hvězdička.
Štěstí bych ti nosila,
na kolenou tě prosila.
Broučku řekni mi své ano,
já udělám všechno za tohle slovo.
Nebo mě snad necháš jít?
Samotnou po cestě jít?
To mi přece nemůžeš udělat,
mé srdíčko v sobě zavraždit.
My patříme k sobě,
já přece patřím tobě.
Nebo mě snad nemiluješ?
Své city mi neopětuješ?
Své srdce mi nedáš?
Dobře,rád mě teda nemáš.
Co já mám teď dělat?
Po té cestě sama běhat?
Co já tady sama budu?
Radši na světě dlouho nepobudu.
Přijdu k mostu,
podemnou hluboká propast.
Žít bez tebe?To radši skočím naráz…