Jens Heller - II. kapitola

Jens Heller - II. kapitola
Tenkrát, když se otec po prvé zmínil Jensovi o jeho malém tajemství, ležel Jens ještě ve své posteli na hoře v podkroví onoho velkého domu, jež otec koupil v Barrow. Hodiny ukazovaly sedm ráno, tedy čas přesně na snídani. Arm už byl na nohou a připravoval snídani pro něj a pro Jense. Vozil Jense každé ráno přesně v půl osmé do školy. Byla vzdálená necelý kilometr od jejich domova.
Věděl, že nyní musí být na Jense mírumilovný a něžný, neboť poté co se stalo, nemohl nikdo  na znamení, že se voda již uvařila. Zalil horkou vodou dva hrnečky se sáčkem čaje. Jeden sobě a druhý Jensovi. Podíval se na velké nástěné hodiny, jež visely na stěně v obývacím pokoji. "Hm, už by měl vstát", pomyslel si. "Jensi! Vstávej, ospalče!" "Čeká tu na Tebe vynikající anglická snídaně."
Stále nepřicházel a neslyšel ani kroky scházející po schodech dolů do kuchyně. Rozhodl se, že ho půjde na horu vzbudit sám. "Jensi! Vstávej! Už je na čase!" Sedl si k němu na postel a odkryl mu přikrývku. Chlapec rozespale zamumlal: "Mě se nechce, tati." "Ále ... jsi už přece velký a něco jsi mi slíbil. Ty to zvládneš. Uvidíš. Jsi silný." Chlapec se na otce dlouze podíval do jeho křišťálově modrých očí a jakoby mu něco říkalo, že prosě musí vstát. Už jen kvůli otci to udělal. "Tak pojď chlapče. Udělal jsem pikantní anglická vejce se slaninou a petrželkou, tak jak to máš rád." Vzal tehdy ještě poměrně lehkého Jense do náruče a odvedl ho do kuchyně, aby se nasnídali.
O pár minut později už seděli v autě a Armstern měl namířeno na předměstí Barrow vysadit Jense v místní škole. Dělával to takto již od září, od přestěhování do Barrow. Ráno nebylo pěkně. V rádiu v předpovědi hlásili déšť a zataženo. Asi tak v půli cesty se přihodilo něco, co se mělo nejspíš stát. Protože Jens by se to zřejmě dozvěděl dříve nebo později. Chlapec seděl vedle otce na sedačce spolujezdce, pozoroval z okýnka, jak plyne silnice a čáry na ní. Armstern se zrovna otočil na Jense, aby se ujistil, že sedí na svém místě a je v pořádku. Když v tom, v protisměru se vyřítilo nákladní auto. Jens se prudce otočil. Na předním skle viděl, jak se na ně řítí obrovské auto. Co se mu honilo hlavou? To nezjistíme zřejmě.
Opět měl v očích hluboký pohled na situaci. Jen se upřeně zadíval na náklaďák. Řidič kamiónu sice rychle sešlápl brzdu, ale věděl, že to nevyjde. Nicméně nějakým zázrakem se kamión stočil a zastavil se pár metrů od auta, jež řídil Armstern. Podíval se na Jense. Nic neříkal. Mlčel a v duchu si pomyslel, že nyní nastal ten pravý čas. Jens na to musí přijít sám, říkal si. A povím mu vše až bude o trochu vyspělejší. "Nestalo se ti nic, Jensi ?" "Jsem v pořádku, tati." Řidič kamionu rychle vyskočil a běžel směrem k autu, v němž seděl Armstern s Jensem.
"Proboha, nestalo se Vám nic? Nevím, jak se to mohlo přihodit. Při tom dešti jsem v té prudké zatáčce nic neviděl." "Oba dva jsme v pořádku, děkujeme pane." Odvětil Arm. Zanedlouho se téměř na tuto situaci zapomělo a Armstern se ubíral opět směrem ke škole. Jens také mlčel o situaci. Nasadil si kapuci, vzal ze zadního sedadla brašnu, rozloučil se s otcem, "Ahoj tati", "Jensi, počkej. Víš, není to lehké ani pro mě, ale pokus se to zvládnout. Nevšímej si spolužáků, kteří se ti posmívají." "Dobře, budu se snažit." "Vyzvednu tě jako obvykle."
Chlapec se ztrácel v dešti, mířil do školní budovy, i když se mu vůbec nechtělo. Měl to být den jako každý jiný. Poznámky od dotírajících spolužáků na jeho osobu, o tom, proč chodí pořád sám a ještě tu s nikým nekamarádí, kde má matku a podobně. Právě si vyndaval učebnice ze skříňky. V tom okolo něho prošel Josh Hewit se svojí menší pošetilou partičkou. Josh, Madalene Yosahová a Tom Burkins, ti byli pro Jense přímo postrach. Navíc s nimi chodil do třídy. Musel jejich terorizování snášet každý den. Pokoj měl jen o prázdninách nebo o víkendech.
"Nazdar Jensi." Odvětil Josh a navíc do něj silně ironicky strčil. Jens se na něj otočil a slušně pozdravil: "Čau Joshi. Potřebuješ něco ?" V tu chvíli Josh práskl s malinkými dvířky od Jensovy skříňky. Chlapec se polekal. Teď mluvil jen Josh se svými povedenými kamarády. "Tak hele .. Ty povedenej chlapečku .. V mé třídě jsem pánem já! A nesnesu, když mi někdo odporuje!" "Promiň já ale, ... "Jens ucítil Joshovu dlaň na svých rtech. "Radím ti, abys držel ty tvoje nevymáchaný ústa, ty jeden malej blbečku." Nejprv byl dvanáctiletý chlapec v šoku. Přece jenom postavil se proti němu o hlavu vyšší a nejméně o dvacet kilo silnější spolužák. Vzpomínal na časy, kdy s nima byla ještě Jackie. Všechno bylo lepší a o mnoho snadnější. Tehdy to bylo krásné. Jenomže Jens otevřel rychle oči a najednou před ním stál Josh Hewit s Madalene Yosahovou a Tomem Burkinsem.
Právě přišlo, to na, co byl Jens v posledních dnech zvyklý. Upřeně se zadíval do Joshových uhlových černých očí, a najednou jakoby Josh byl pod něčím nátlakem a dostal od někoho velkou ránu. Odhozen od Jense ležel tu tam na zemi a pozoroval zpovzdálí Jense. Zrovna chtěl něco pronést. Jens stojící na proti Joshovi, opírající se o skříňku s učebnicemi, vztyčil zničehonic ukazováček na své pravé ruce. Najednou byl Josh Hewit ve vzduchu a malý chlapec s ním pohyboval sem a tam jakoby nic nevážil. Pak už Jens i poodstoupil od skříněk a prudce natáhl Joshe Hewita do dálky, aby byl jeho hod co nejdelší a za pár vteřin už letěl Josh na dveře spojující chodbu prvního stupně školy s druhým stupněm se staršími žáky. Na konci cesty se chlapec rozplácl o dveře jako nějaké vajíčko, když praskne.
Madalene, Tom spolu s v tu chvíli hrobově stojící a přihlížející školou nečinně stáli a přihlíželi, co právě malý chlapec provedl. Najednou se vzpamatoval i Jens. Asi si uvědomil, co se stalo a co udělal. Nicméně ale Jens se chtěl ztratit, běžel snad rychlostí blesku. Rozrazil dveře od vchodu do školy, schody bral po dvou a zamířil do parku, jež lemoval okolí školy. Chtěl být sám. Sedl si na svačinový stůl, na němž v době oběda jedli všichni žáci. Nyní u stolů nikdo neseděl. Pouze schoulený malý dvanáctiletý chlapec z páté třídy. Přemýšlel. Proč to udělal? Co se to s ním v poslední době vůbec děje? Nejen tyto otázky si Jens položil.