O mlynáři Janovi

Tam kdesi za horou za těmi lesy
klape si v rytmu potoka
vesele staré mlýnské kolo
ptáci si cvrlikaj´ do slov proroka
že statečný bude mlynářský syn
neb úkol mu osudem těžký dán
toť souzeno dítku jež v mlýně povili
a pokřtili toho dne jménem Jan

Mlynářský chlapec již od mladých let
sníval u rybníka na hrázi
na jeho hladině vídal slunce
než hvězdy a měsíc jej zahnali do mlází
ač slunce z oblohy hladilo teplem
v odrazu jakoby žalem znělo
kde vězí pravda, Jan zvědět chtěl
a tak se stalo, co stát se mělo

S otcem se rozloučil, matku políbil
do světa vydal se hledat Vědmu
by řekla mu proč slunce v jejich rybníce
studí jak ranní mrazíky v lednu
mnoho se nachodil, mnoho vytrpěl
než našel tu jež mu radu dala
že nic není zadarmo, a tak i rada
mlynáře přetěžkou službu stála

Nikdo netušil pravdu děsivou
jen Vědma to veliké tajemství znala
v rybníce u mlýna zakletá jest
Měsíčním princem překrásná panna
ten za ženu získat chtěl Sluneční paní
že odmítla zaklel ji do tmavých vod
jen čistá láska ji zachránit mohla
odvaha muže jenž vrhne se v proud

Stalo se toho ještě mnoho
co právě Vám budu vyprávět
láska je silnější než všechno jiné
toť pravda veliká co světem svět
tak než se rok s rokem zase sešel
slavná se svatba konala
zakleté princezny Sluneční
a jejího milého mlynáře Jana.

Ptáte se co na to Měsíční princ?
Ach to se ví, že uražen byl
nedal se zdržet, osedlal koně
ve zlosti říši opustil
zklamán a zahanben zůstával v paláci
nechtěl už žádné princezny znát
od těch dob v noci jen dostává odvahu
projít se po nebi či zůstat stát