Pohádka o zimní kráse

Je ještě někdo
kdo viděl by krásu
červánky v krajkoví
obzor když zdobí

snad ptáci nebes
trylkem svým poví
zda alespoň jeden
zrak čistý spatřil
Krásu co skryla se
kam jenom
kdo ví

snad samé poví
droboučké květy
z ledu co utkal
dech zimy
ve snách

v růžích si ustlal
tvých osiřelých
v nich spí dlouhým spánkem
snad ten řekne
kdo ví

snad vítr
co strhal poslední plody?
děd Mráz ten co spoutat smí
všeliké vody?

kdo krásu jen hledá
v dnech kdy i trav stébla
k zemi se tisknou
hlavu svou choulí

kdo popatří zrakem
by rozpoznal jsou li
zrcátka v zamrzlých kalužích

blázínek a snivec léta
by kráse vzdal hold svůj
ať roste a vzkvétá
kdo chudý ať kráse se zadluží

a v šedi všech měst
co kamenem duní
svou duší dítěte
sál svit ten u ní

v každičké době
v každém tom dechu
by sebe rozlila
svěžest a jas

lidem
pro potěchu