NePohádka

Kulička štěstí
Na náměstí
Koulí se do hrubé, šedivé pěsti

Nechej mě být, splním ti přání
Zašeptá kulička, ruka se brání

A potom stiskla, jak horký balónky
Zaplnit mezeru pohřební kolonky

Zmizelo štěstí
Zmizela rána
Staví se, staví slavobrána

Ruce do pěstí
Krákorá Vrána

Komu že zazvoní kovová hrana?

Vraťme se zase do pověsti

Lidi v ní zničili bolest a strach,
Na paty cest usedl prach
Vozy se lámaly, koně ržáli
K ránu se tančilo, že nohy pálí
Navzdory prokletí kuličky bídy
Že jednou rozdrtí půl tuctu víry
Že kdo ji rozmačká, zachrání svět
Zpomalí dějiny a jejich tep

Spletla se vědma, do mlhy oděná
Lhala jim všem, zejména těm dvěma
S korunou na hlavě a ničím v nich
„Nechat ji žít, byl by to hřích!“

Zabili babiznu, zabili štěstí

Propadlo království do neštěstí

Baba zas stojí, do mlhy oděná
Nejen v té pověsti, od K.J. Erbena
A nejen v té pověsti od K.J. Erbena...