Až odejdu

Až odejdu

Až jednou procitneš,
zvedneš se z postele,
závěsy rozhrneš,
a v světle od rána,
započneš rituál,
který se nezměnil,
nezměnil oddávna.
Až pára ve sprše,
mlhou tě obklopí,
ty v bílé bloudivše,
když oči přivíráš,
a vodu necháš stéct,
vybav si mojí tvář.

Až jednou vyjdeš ven,
projít se do města,
když večer střídá den,
s rolákem ke krku,
v koženém kabátu,
krůpěje ve vlasech,
ve vlasech, v zátylku.
Až dojdeš k nábřeží,
kde stánky stávají,
a řeka neběží,
do ní se zahloubáš,
když svařák dopiješ,
vybav si moji tvář.

Až jednou z ničeho,
začteš se do knihy,
přítele Shellyho,
shrbíš se nad stolem,
dáš prsty na čelo,
tak jak to děláváš,
před těžkým úkolem.
Až četbu dokončíš,
a stránku poslední,
s výdechem otočíš,
když knížku zavíráš,
na zadní obálce,
vybav si mojí tvář.

Až jednou koupíš dům,
starý a zchátralý,
od střechy k základům,
nohsledi pavouci,
a můry sousedky,
s mandalou na křídlech,
na dveře tlukoucí.
Až se tam zamyslíš,
jak ten dům opravit,
a jak se zabydlíš,
přitom se zadíváš,
na okno zašedlé,
vybav si mojí tvář.

Až jednou nasekáš,
polena na třísky,
a oheň rozděláš,
v sněhové vánici,
ti vichr zazpívá,
plameny uklání,
se v šavlovém tanci.
Až tanec utichne,
a tma tě obejme,
obejme místo mne,
než sirkou zaškrtáš,
v té chvilce bezcenné,
vybav si mojí tvář.

Až jednou zastavíš,
koukneš se nad sebe,
a ještě trochu víš,
a možná zrovna že,
holubi vylétnou,
v úleku ze zvonic,
kam nikdo nemůže.
Až zvony zaduní,
do nebe napoplach,
a ty v udivení,
známý hlas rozpoznáš,
v těch křídlech holubích,
vybav si mojí tvář.
...prosím, vzpomeň si na mě.