Svítání

Při nocích a brzkých ránech,
sedíce nad sklenicí vína,
převaluje v hlavě o plánech,
a o tom, kde leží vina.

Ta sladkotrpká stopa tresti,
jež rozleje se po patře,
a tiché snění o pelesti,
když osloví tě, bratře.

A lehkost slov, jež jdou,
tak vyrovnané v řadě,
jak vojáčci před popravou,
vypadají tak mladě.

A přesto tíha k matičce,
i rozlet krásy sváže,
a podvedené tetičce
ku kose dá kuráže.

Pak za prvního oka dne,
kdy světů kry se lámou,
a nevíš, jak to dopadne,¨
ač na notu nám známou.

Jen dolij vína ode dna,
ať pohár vposled cinká,
do zítřejšího poledna
zbývá jen chvilinka.

Kam slepé oči upřou se
a nakloní se váhy,
to jenom čas ti ukáže,
tak dodej si odvahy.

Je nový den a nový svět,
jež naplnit je třeba,
kdo hledět bude zpět,
ten nenapeče chleba.

Při ránech a pozdních nocích,
jen u prázdné sklenice,
vina tvá už není černý hřích
a plány čáranice.