Píseň

Když jsem byla malá, zpívali tu píseň,
já neznala žádnou depresivní tíseň.
Zpívali tu píseň, když jsem byla malá,
chvíli na princeznu, chvíli na čarodějku si hrála.


Písničku hráli pro tvé modré oči,
dvakrát se vyspíš a kam se svět hned otočí.
Z žabky vyrostla velká žába,
která čeká až uvidí na nebi čápa.


Písnička už skončila, tvé srdce ji chce poslouchat pořád,
všechno v životě by mělo mít pevný řád.
Píseň o lásce, tu o smutku, tu rozverná, tu žalostná,
až teď vím, že zmizela léta radostná.


Už dlouho nehráli tu píseň veselou,
už se bez iluzí potácíš závratnou tmou.
Čekáš až zase uslyšíš známé akordy,
až zase budeš mít chuť překonávat rekordy.


Čekáš až začne hrát flétna píseň osamělého pastevce,
pak čekáš až se rozezní hlas pěvce.
Najednou cítíš, že ty jsi ten pastevec osamělý bez naděje,
myšlenka na smrt v tvé mysli pěje.


Bezstarostná žabka odešla snít na věčnost,
teď tu sedí troska, která bere i ohlodanou kost.
Píseň se za tu dobu změnila v requiem,
temnotu v nás potichu dopijem.


Žabko, neplač, už je čas vstát a odejít s Malým princem,
k své květině, na svou planetu, za svým srdcem.
Žabko, poslouchej, slyšíš? Píseň opět hrají,
v tvém srdci, tam běh času přece neznají.


Tak neplač, pojď, vidím tě jako šťastnou paní,
říkám ti to s nadějí, bez jediného lhaní.
Kolem tebe dítka, která chtějí slyšet tu starou píseň,
které neznají tu depresivní tíseň.


Budou si hrát na princezny a krále, na čarodějky a čaroděje,
zase budeš s nimi ta malá žabka, tvé srdce se usměje.
Oni chtějí slyšet tu píseň také, zazpívej ji vesele,
vrať se s ní znovu do svého dětství, klidně i nesměle...