Jak se to tak vyvrbí

Píši si
ve dne, v noci
-jak se to tak vyvrbí-
a mojí mysli
prostě nevadí,
že mozek nespí.

Žiji si
na blankytech kapek rosy
-mým přáním je jen listoví-
a nikde kdosi,
nikde ty.
Jen tma mě halí do peří.

Haním si
svoje vlastní
myšlenkové pochody.
Vždycky do nepohody
vnesou „naštěstí“
ještě více strastí.

Kalím si
mozkomíšní rozvody
snahou dokázat si,
-jenom někdy-
že snesu cokoli
a vymyslím cosi,

co nepodlehne času.