Espirando

Dnes celý den pršelo.
Není důležité co jiného se dnes nebo včera dělo, ani co se bude dít zítra, jen ten déšť.
Dokáži dlouho sedět a naslouchat jeho zpěvu. Zpívá o záhubě starých měst a zrodu nových, o smrti mohutného dubu, jenž byl sražen bleskem, a o životě mladých stromků, kteří by bez něj zahynuli.
Říká mi, že je ničitel, zanímž zůstáva rozkvetlá zem a úrodná půda. Smývá utrpení a hříchy a odnáší je pryč, daleko, do řek a do moří, do moří zapomnění. Mluví vášnivě, ačkoliv je chladný, a člověk, jenž mu nastavil svou tvář po prvotním osvěžení sezná, že umírá, že tone.
Stojíme spolu na skále, déšť zurčí jako nikdy.
Je to on. Biblický déšť hříšných, který vyhubil i Gilgamešův rod. Déšť všech pověstí a bájí. Ale mi se ho nebojíme.
Jsme pošetilé, zoufalé a odhodlané zahynout, ačkoliv nevíme pro co.
Déšť zpívá Mozartvu 25. symfonii.
Vysoké tóniny bijí do skáli, až se bojím, že se rozbije, utrhne a my se pořítíme s kameny dolů ze srázu.
Slyším vysoko napnuté struny houslí a déšť a můj pláč se slévají v jedno. Katarze zoufalství.
Mé srdce už to není schopno dále vydržet. Touží se ze všech sil nadechnout, ale polyká jen další akordy vody. Vsáká se do měho těla každým pórem. Oblečení, těžké jako brnění, mě studí. Sundavám jej, ale nahá jsem odkryla mnohem víc kůže, třesu se.
Orchestr končí své fortissimo.
Vše je napjaté, i mé tonoucí tělo, má těžká duše, topím se uprostřed skal, sál burací, hřmí tlukot.
A ty máš kolem sebe tolik stébel, ale ani jediné mi nepodáš. Necháváš mě spláchnout deštěm do řeky, do moře, do moře zapomnění.
A poslední hluboký hlas smyčců doznívá společně s nocí, a ačkoliv už neprší, vše kolem je mokré mými slzami.