PIETA NA KONEC STOLETÍ

Až jednou poslední lampa zhasne
A před mýma očima se rozhostí tma
Bude mi pak už všechno jasné
Nebo se propadnu hloub do sna?
Proč jsou ty osudy někdy tak složité
Můžete mi to už někdo říct?
Nebo si snad všichni myslíte
Že nemám právo bez problémů žít?
Spousta žen i mužů se prošlo po Zemi
Spousta jich dýchalo blahodárný vzduch
Avšak stále je tu něco
Zdá se mi
Co zaslouží si vzruch
My sami si volíme život svůj,
Mnohokrát bylo řečeno
Ale co dělat s tím
Stůj co stůj
To už se jaksi neřeklo.
Jistě že každý si na to musí přijít sám
Ale proč tolik útrap a bolesti
Stále mám?
Snaha se cení, další rčení
Ale musí být srdce upřímná
Jinak se snaha opět v bolest změní
A spadnou ruce do klína
Člověk dále pyká za své hříchy
A boží mlýny melou
Měl by se každý proto zbavit své pýchy
A vypustit ji celou
Nehorší jsou hříchy minulé - ty, na které se ani pamatovat nemůžem'
Ony jsou totiž příčiny smutné
Těch věcí, co se nám dějí každým dnem
To je ta karma
Ten vesmírný princip
Co změnit se ani přejít nedá
Člověk se musí podle něj řídit
Jinak ho bludný kruh zaživa vstřebá
Co dělat s tím, jak vyluštit tuhle záhadu?
„Toť otázka,“ zní odpověď…
A mysl je dále jen plná dohadů
Když však už člověk krůček od Poznání je
Pak se to všechno jakoby „náhodou“ kamsi poděje.
Ve tmě teď uvidím zářící pruh světla
- to ne! Zrovna když jsem téměř Podstatu uzřela!
Najednou přede mnou duhová postava stála
S líbezným úsměvem ruku mi podala
„Pojď se mnou, musíš zpět, ještě nenastal správný čas.“ (dodala)
Má ruka sama tu její sevřela a přitom do očí se jí koukla
A v tom jsem si na všechno vzpomněla, byť byla to jen chvilka.
Něco mě donutilo otevřít oči
Nade mnou skloněna spousta hlav
Nevěřícně zírali, už nevěřili přeci
Že by mi ještě šanci dal- Smrtihlav