Roztrháno na kusy

Báseň o smogu, smog je drakem
pro nevěřící ranou osudu.
Možná si trhnu ostudu,
když ujíždím vlakem
kol žen v horalském kroji
s motyčkou v plném zbroji
a košem brambor u suknice.

Město je Čadca, Oščadnice,
do Žiliny je mnohem dál,
teď mám smočené nohavice,
jak vlak si se mnou drnkotal.
WC je věčně obsazené
a strojvůdce vší parou žene
na jeho místo vytoužené.

Přitom si ale spletl směr,
pádí na místo "bez pověr".
V klubu, kde muž se ženou kráčí,
kapelník 8 pivo stáčí,
najednou běží po schodech
a úží se jim zrak i dech,
jak pohltil je náhlý spěch.

Malá dívka je na kyrusích
a pannám se ta dřina hnusí,
že pořád musí, jenom musí.
Zatím starý otec z Jižních Čech
zoufá si nad bídou syna
a cestující v kupé dřímá
já jedu s nima do Trenčína.

Zírám jak opařené tele,
město módy je osiřelé.
Průvodčí jako Tarzan v skoku
zavírá otevřené dveře,
kapelník opojen z pivního moku
pod sebou uschlou větev řeže.

Karanténu pro lidi žijící jako zvěř.
Život uplyne, to mi věř,
dřív jak vyslovíš NEŽ.
Na vlnách Atlantiku lež a pěj,
jak je nám dole ještě hej,
i když ti nad námi si spěj.