Ostrovy

Ostrůvek opuštěný od pevné země
pyšní se malými rozměry,
pocity předurčení vyvolá ve mně,
stejně jak chudinské poměry.

Na druhém ostrově stejně jako tady,
vzdáleném od tud na dohled náš,
na první pohled tam nejsou žádné vady,
otázky na něj však dobře važ.

Na každém ostrůvku - jiný druh lidí,
velcí a malí, tencí i širší,
jedni se hádají, jiní se stydí,
všichni jsou naši, tatínku Tyrši.

Zemětřas zasáhnouc oba dva ostrovy,
ztiší se potom, co zastaví vlak,
ze předu ozve se: "Hejbněte kostrou, vy...",
a pak se zas rozjede kovový "vrak".

Lidé pak z ostrůvků přejdou na pevninu,
kde dále žijí svůj život sami,
dokud se necítí v kramflecích pevní, nu
ve světě vyznaj se, nejsou to lamy.