Útěk básníka

Často volám do ticha
stojím uprostřed deště
a nikdo tam nedýchá
já přesto křičím ještě.

Stojím a křičím
i když se stmívá
nebráním se ničím
jen mé srdce zpívá.

Omlouvám si doby bílé
není lehká
jen křehká
vteřina i tato chvíle.

Častěji pláču do trávy
sedím na kraji pole
a nepřijdou žádné zprávy
na to jsem příliš dole.

Sedím a brečím
i když je den
trápím se větším
problémem než je sen.

Znovu chci se omluvit
že neumím správně žít
křehká chvíle končí
básník a hřích se loučí.