Prokletí rodu

Nesnášíš pomluvu, ale sám k ní daleko nemáš,
stojíš o pravdu, ve víně ji hledáš.

Protiví se ti arogance, sám s ní bydlíš,
nad nikým se nepovyšuj, ale ostatní přehlížíš.

Odsuzuješ jiné za odlišné názory,
ty nejchytřejší, ostatní nemají obzory.

Sám jsi byl rebel, mladý a neklidný,
ani teď nevedeš život řádný a poklidný.

Soudíš druhé, aniž bys o nich něco věděl,
kousek lásky ti v srdci dávno dozněl.

Tvé srdce do ledové kry narazilo jak Titanic,
z tvé krásy v očích nezbylo vůbec nic.

Peníze rozhazuješ cizím, vlastním nechceš dát,
ubohost a Harpagon se může potichu jen smát.

Pláču a tebe to nechává chladným, tak chladným,
prokletí mám v genech, jsem jen robotem vadným.

Odsuzuješ ty, kteří jsou šťastnější než ty, tak ponížen,
sám to nevíš, jak jsi klesl, spadl jsi do klínů žen.

Myslíš si o velikosti, problémy druhých tě nezajímají,
supi jménem Pýcha a Arogance tvé srdce pojídají.

Jsem znechucena, není už o čem psát, mám toho už dost,
nechci být vašim žrádlem a zůstat tu, jak ohlodaná kost.

Chci překonat prokletí rodu, vrátit se na zem, k lidem,
žít normálně a s ostatními ve vztahu s poklidem.

Kážeš vodu, sám však piješ víno, pokrytec a cynik,
ty bez jediné černé tečky, ostatní značka VINÍK.

Nesnášíš pomluvu... já nesnáším falešníky s maskou,
co mi se srdce udělali starce s nevyléčitelnou vráskou.