Ve jménu síly a lži

Duše zmučená ponížením a tělo zohyzděné utrpením
jejich strojvůdce plazící a hekající se dožaduje svého práva na odchod
odpovědí jsou mu však jen posměšky a řev vzrušených trýznitelů
jenž chtějí každý přispět svou dávkou bolesti a urvat si svůj díl moci

Jako návštěvník za skleněným plotem sleduje strojvůdce sebe sama v pláči
touží se zase stát člověkem a napřímit se, pohlédnout do očí té krutosti
krutosti, jenž je v člověku zakořeněna už od dob prvního kata
křik, pláč, vzrušení, strach, bolest duše i těla

Trýznitelé, budoucí elita společnosti, testují hranice lidského života
oslepeni umělou nenávistí a posilováni ještě umělejší spravedlností
cítí povinnost učinit jen to nejhorší, což jim působí vzrušení a přináší naplnění
beze smyslu, bez cíle, bez přemýšlení, ve jménu síly a lži

Přihlížející přesila již týraných a dozajista brzo utýraných strojvůdců
jen tiše šumí a koulí očima strachy o vlastní zbytky důstojnosti
Dozajista by mohli během chvíle zcela změnit vlastní životy
ale nikdo ten první krok neučiní z čiré hrůzy co by následovalo

Ti co poznali chuť betonu a krve své i cizí se propadají
a uzavírají se ve vlastních duších snažíce se postavit hradby
jenž je ochrání před sekerami podetínajícími kmeny jejich sebeúcty
mlčky sledují jak se každým padlým otrokem vzdaluje naděje

Křižáci mezitím nadále mávají meči a snaží se krčícího bězvěrce
rozsekat na kousky, kterými nakrmí své vzteklé psy,
jenž jim svým štěkotem nedají v noci spát a probouzí noční můry
ukazující jim hnilobu a plíseň šířící se v jejich duších

Se slzami v očích, při pohledu na ty běsnící krutovládce,
se smíchem na rtech, při pohledu na stromy bez sebeúcty,
a s duší vybírající si ze dvou cest z nichž ani jedna není ta pravá
zvrací strojvůdce tekutinu nesoucí známky proseb i výhrůžek

Snad už konečně přijde ta milosrdná noc...