NORA

Žila byla kdysi dívka Nora,
znala ji celá obora.
Celá obora si o ní povídala,
komu všemu svou lásku dala.

Nora, veselá dívka s přáním lásky,
záviděly ji všechny místní krásky.
Kolují o ní a jejím životě neskutečné skazky,
kde, kdy a proč si koupila laciné podvazky.

Červené vlasy, rozhněván býčí duch drben,
za dva měsíce má vlasy tmavé jak eben.
"Neví, co chce!," křičí jedna z davu,
zapomíná na svou přebarvenou hlavu.

"Je to čarodějnice!," křičí jiný, sám nemrava,
tak se z krásné dívky stane pro drby potrava.
Nora smutně hledí, chce odejít pryč,
hledá stále od štěstí malinký klíč.

"Je zmalovaná jako lehká žena ze silnice!"
Křičí někdo z davu, někde uprostřed ulice.
Nora pláče, nechápe lidskou zlost,
v tomto městě je zřejmě nezvaný host.

Tak si bere kufr a odchází...
"Přiznala se...už víme, kde se pravda nachází!"
Řve lůza, která o svých problémech nemluví,
raději druhé, než sebe, pomluví.

Ty, co ji očerňuji z magie, si samy věští karty,
aby pomluvy odešly pryč, nedávají si pozor na rty.
Ubližují lidem, kteří mají své chyby, ale ne ty o kterých hovoří,
mýty a legendy, většinou hodně špatné, o nich tvoří.

Nora si odchodem nepomohla, v jiném městě, jiné klepny,
pomluvy bolí a řežou do každé každičké tepny.
Noro, Noro - lidé jsou všude stejní, nemůžeš to změnit,
ignorovat a nechat být, jejich duše nejdou vyměnit.