Prvá rána

Ach,
ta prvá rána
tak chladná se zdají,
vstávají k slunci východu,
ta prvá rána z posledních.

Až k nekonečnu mají svoji nit,
vláčí ji za sebou den co den,
nevidí nic jen to, co mají,
když ta prvá rána začínají.

Jejich nemohoucnost překlenout celý den,
těžkostí tak mnoho mají,
když slunce k východu zahánějí,
chtějí jen spát a navždy spát.

V půlce dne už tma nastává,
jen rukou chladnou objímají svět,
listy ze stromů silou strhávají,
nehledíc na krásný jejich květ.

V noci přesné půli,
hodiny odbíjí nový den,
už jsou ve své cestě v půli,
netuší, že včerejšek není dnes.

Ach,
ta prvá rána z posledních,
neznají smutek či úsměv radostný,
a tak se tak chladná zdají,
ta prvá rána. Z posledních.