Poctova zpověď

Chtěla bych vyjádřit,
jak otrok básně,
jak může se nedařit
se snahou nebo bez ní,
zvlášť když víme, že jsme vězni.

Otrokova ruka píše,
neumí jinak už,
rty chtějí být tiše,
tíhu hlavy nechcou nést,
ve slovech však bojí se plést.

Papír se plní hustým
textem plným pravdy,
nepatřím k těm prostým,
proto když musím tu býti,
básní si vyjasním žití.

Nesuď! Předsudky za hlavu!
Nešel jsi mým životem,
netušíš a nikdo z davu,
jak psát básně není lehké,
obzvlášť z duše takhle křehké.