Vzpomínám

Vzpomínám na časy, které byly,
na sny, jenž se ve mně ukryly.
Myslím si jednu zvláštní osobu,
s kterou byl jsem dlouhou dobu.

Vzpomínám si jasně na ten den,
kdy v sobě uvědomil jsem si jen,
že její půvab mé srdce nesnese,
a ten krásný pohled mé oči unese.

Vzpomínám na společné chvíle,
které jsou již daleko na míle.
Na hezký filmy jsme se dívali,
a bok po boku spolu snívali.

Vzpomínám i na onen večer krásně,
byla zima, avšak na obloze bylo jasně.
Řekla mi, že má mě opravdu moc ráda,
že na světě není lepšího kamaráda.

Vzpomínám na ten zvláštní druh pocitu,
jenž vrazil kudlu do zad mému citu.
Tu větu jsem od ní nechtěl slyšet,
nevěděl jsem, co mám si myslet.

Vzpomínám na rozum, který napověděl,
„to nevadí, teď aspoň víš, co jsi nevěděl,
je k tobě upřímná, jako ostatní se nechová,
kamarádskou lásku uvnitř k tobě chová“.

Vzpomínám na celý následující rok,
kdy dny uběhly jako jeden velký krok.
Když nevěděl jsem kam s žalem jít,
vždy k ní jsem se mohl vrátit.

Vzpomínám…….…teď?...........na co však?
Nad námi vznesl se obrovský temný mrak.
V troskách je to krásné, dlouhé přátelství,
neřekla mi ani, v čem ten problém tkví.

Vzpomínám si jen, jak spolu jsme si psali,
já cítil, že něco je zlé, že srdce ji pálí.
Napsala jen, že pro oba bude lepší mnohem,
abychom se nevídali…pak dala mi sbohem.

Vzpomínám si na své myšlenky v hlavě,
najednou jako bych nás oba viděl tmavě.
Její slova, její činy……byla to snad lest?
Proč mi tedy způsobila takovou bolest?

Vzpomínám…ale víte na tom už nezáleží,
náš čas na tomto světě kvapem běží.
Náš vztah, byť přátelský, byl moc krásný,
jen ať je její život dlouhý a šťastný.

Vzpomínám, vzpomínám, vzpomínám,
................................
................................
.......................zapomínám.