Mlýnské kolo

Mlýnské kolo


Vůně polí
přes údolí,
šíří se po širém kraji,
ve vsi dítka
jako kvítka
na babu si v chumlu hrají.

Orel krouží
nad tou louží,
zvanou rybník v naší zemi,
čápi letí
i bez dětí
jiní vznáší se se dvěmi.

Skokan v houští
hrůzu pouští,
vodník v strachu prchá pryč,
vodní toky,
jejich boky,
rozšiřuje ostrý rýč.

Kolo mlýna
stále líná,
mlynáře teď chytá zlost,
mužík - mládí
dceru svádí
pantáta už ho má dost.

Dny a týdny,
stále vlídný
jeví se ten mladý muž,
měsíc, čtyři
na talíři
s vidličkou už má i nůž.

Ale běda
- pan Lebeda,
soused, starý námořník,
s vlnou houpe
se a koupe,
jak ten Áni nápadník.

Rok za rokem
přejdou skokem
bez delšího zastavení,
Áni manžel,
věru a v žel,
má nejvyšší postavení.

Doba krátká,
'ťuk' na vrátka,
pán se sbalil a odešel,
bídu třouce
tam na louce
máť sbírá kytky na kašel.

Kapky deště
padaj ještě
z uslzených rudých očí,
děti rostou,
svině tloustnou
Zem dokola se točí.

Stará máti
čas svůj krátí,
z dětí děti - vnoučci - jsou,
dávný smutek
z srdce utek,
myslí jen na rakev svou.

Shora dolu
v mlýnském kolu
padá voda pořád, stále,
i po letech,
v něžných květech,
cit ožívá, i ve skále.

Mladá děva
vyjde z chléva,
mládenečka potká tady,
jako kdysi,
podlé krysy
- muži - kladou ženám vnady.

Mlýnská chasa
znovu drásá
mladé srdce děvy krásné,
známý smutek
znovu utek
z okovů v nichž s štěstím vázne.

Dokolečka,
stará léčka
chytá duše mladých lidí,
kolo mlýna
stále líná
jak ta duše, co se stydí.